Každý z nás se jistě už ptal, jaká je boží vůle? U těch velkých otázek to je asi přirozené: Na jaké škole mě Bůh chce? Jakou práci mám přijmout nebo hledat? V jakém kraji bych měl zakotvit?, a s kým?
Ale není nás málo, kteří to ženeme ad absurdum, když se ptáme o tom správném oblečení na den, nebo na to, jak máme strávit své volné odpoledne.
Bůh nám nechce říkat, co máme dělat ani jak to máme dělat. Bůh nás chce jako dospělé partnery!, kteří se umí rozhodnout a stát si za svým. K tomu rozhodování nám dává svobodu a především vlastní rozum.
Neumíš-li se rozhodnout, je zapotřebí zapojit více rozumu*, nebo ho zbystřit dalším poznáním. Zadání je totiž jasné, i když dost široké: být obrazem Božím. Tím dostáváme úkol, který máme následovat.
Sjednocující činy
Svatý Augustin to před staletími řekl ještě o trochu jasněji: “Miluj a dělej co chceš.“
Ta činnost, kterou bys měl dělat, je charakteristická tím, že tebe, jako hlavního aktéra, vede ke sjednocování s Bohem. Ale to je začátek. Otevírá to otázku, co nás s Bohem sjednocuje?
Vzpomeneme-li, dá se říct, že Bůh je Láska a s Láskou nás může sjednotit jedině láska. Co je to ta láska jsme se už zamýšleli…
Je docela jedno jestli se pustíš do činnosti A nebo C, jestli půjdeš studovat to nebo ono. Podstatné je, že tu činnost budeš dělat v lásce – svým činem (a konáním) budeš přibližovat a zprostředkovávat boží lásku tomuto světu (a sobě). Tak se budeš stávat Bohu bližším a podobným.
* Samozřejmě život není jen o rozumu. V rozhodování o naší cestě je potřeba zapojit nejen rozum, ale celou osobnost, včetně občas podceňované intuice. Rozhlížet se po možnostech, okolnostech a nebát se vykročit za hranice své komfortní zóny, jít do (přiměřeného) rizika. Boží vůle v plné a odpovědné samostatnosti člověka.