Při svém studiu teologie jsem každou chvíli slýchal něco o lásce. Při listování Biblí jsem četl o lásce také. Ale co přesně je to ta láska?
Odpovědi jsem hledal na mnoha místech a ve spoustě knih. Lásku můžeme totiž definovat dost různě. Asi každý dokáže od lásky oddělit zamilovanost nebo sebelásku. Řekové lásku dokonce dělí do několika druhů a pro každý mají jiné slovo. Možná znáte pojmy Agapé, Filia, Storgé, Erós nebo Charitas.
Rozebíral jsem se spoustou učitelů i vrstevníků co je obsahem toho obecného pojmu láska. Někteří vůbec netušili, jiní tvrdili že to říct nejde…
Odpověď jsem nakonec dostal při jedné zkoušce na CMTF. Od té doby, jako kdyby mi ji říkaly stovky úst. Asi jsem dozrál k pochopení.
Znovu tedy, co je to ta láska?: “Láska je vůle orientovaná k dobru.“
Láska prakticky
V tom nejuniverzálnějším pojetí je to orientace ke všemu dobru. Když si ji zúžíme na mezilidskou vztahovou rovinu, bude to vůle orientovaná k dobru druhého člověka.
Takto chtít pro někoho dobro (“milovat“) neznamená, že si chci přisvojit kus dobra druhého člověka pro sebe. Naopak, chci kus svého dobra sdílet, resp. darovat druhému; chci ho podpořit. Když někoho miluji, tak mu pomáhám v jeho růstu, rozvoji jeho identity i vnitřní krásy.
Být aktivní v lásce znamená, že dělám to nejlepší, co si situace žádá. Jde o to být ve službě dobru této situace. Nedávám méně, ani více; ale dávám přesně tolik, kolik je zrovna třeba.
Prakticky to může znamenat umět ve správnou chvíli naslouchat, jindy zase naslouchání odmítnout. Udělat práci pořádně – nenechávat ji odbytou ani do ní investovat příliš mnoho času, bylo by to na úkor něčeho jiného.
Milovat znamená přijmout dobro druhého za dobro své vlastní. Neznamená to dělat všechno jen co nejlépe dovedu, ani co nejlépe okolnosti dovolí, ale především svůj čin udělat co nejlépe si to situace žádá. Někdy může být lépe darovat “méně”.
Vždycky se musíme zaměřit na milovaného (člověka, činnost, věc,…)