Před pár týdny jsme psali o tom, co je důležité na modlitbě. Jak říká kardinál Kasper, je to stěžejní bod víry. Jinými slovy proces, který je víře vlastní a jehož vliv se promítá do života každého modlícího se. Modlitba otevírá člověka druhým lidem.
Dobrou modlitbu poznáte stejně jako strom. Po ovoci, které nese (srov. Mt 12,33). Jakým způsobem se modlitba konkrétně projevuje v životě věřícího? Tím nemyslíme kolik hodin mu zabere, v jaké poloze nebo na jakém místě ji “provozuje”.
Každá modlitba otevírá člověka sjednocení s Bohem, proměně člověka k obrazu božímu. Samozřejmě uvažujeme o laskavém a milujícím Bohu. Takovém, který není násilný, ale který má individuální péči o každého svého tvora.
Když se modlíme, otevíráme se Bohu. Otevíráme se jeho lásce a naslouchám jeho slovům. Když modlitbu skončíme, jdeme pokračovat ve svých činech a můžeme sledovat, jestli nás to naslouchání a otevírání nějak proměnilo.
Pokud jsem Bohu připodobňujeme, stáváme se otevřenější lidem (srov. Lk 10,29-37) a laskavější ke všemu stvoření. Získáváme starostlivost o druhé i o věci kolem sebe, ale zároveň jsme schopni jim nechávat jejich svobodu. Prostě se stáváme podobnějším Bohu (například křesťané po vzoru Ježíše).
Pokud je někdo po modlitbě méně podobný Bohu než předtím, nemůže být jeho modlitba správná, opravdová. Pokud jsme schopný například pomluv, záměrného ubližování a jiných neřestí po modlitbě, tak vyvstává řada otázek. Možná nás nestihla modlitba ještě proměnit? Nebo se Bohu uzavíráme a točíme zády?
Pokud jsme po modlitbě více uzavřeni lidem, ve smyslu nenávisti, škodolibosti či závisti, musíme se zamyslet nad opravdovostí naší modlitby. Případně, pokud hodnotíme svou modlitbu jako ryzí, je na čase se zaměřit na poznání Boha. Modlitba nás spoluutváří k Božímu obrazu, ale pokud ten obraz neznáme (či je pro nás příliš zkreslený), může se výsledek modlitby kroutit i podle naší neznalosti. To je ale další téma.