Nevím, o co přesně se měl starat svatý Antonín, než mu Bůh ve zjevení sdělil: “Antoníne, starej se o sebe!“
Kdo z vás to taky zná ze své práce nebo prostředí kolem kostela?
Dělám si svou práci, jak jsem schopný, co nejlépe to má činnost potřebuje. Kolem jde souvěrec, nebo rovnou kolega ze sousedního kanclu. Odchází z budovy, ale ještě stačí ordinovat a přísně radí rozsvícení světel, snad aby se mi lépe pracovalo. Asi neví, že moc světla mě pálí do očí. Světloplachost.
Ale Bůh nedával zprávu “starej se o sebe” jen v osobním zjevení svatému Antonínovi. Myslím, že hodně souvisí se všeobecně známým citátem z Matoušova evangelia (7,1-5):
“Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“
Spoluzodpovědnost
Chci věřit, že to nikdo nemyslí zle a rady jsou dobře míněné. Zároveň totiž vnímám, že máme spoluzodpovědnost za svět kolem sebe: za planetu, přírodu, obec a také bližní a sousedy. V této spoluzodpovědnosti ale nesmíme zapomínat na více věcí:
- Každý má přirozeně (od Boha) svobodu, a to i k chybám nebo k hříchu.
- Neznáme potřeby, motivy ani pořádně historii posuzovaného, musím tedy přistupovat laskavě, opatrně a pokorně.
- Nemáme zodpovědnost za činy druhých (nějaké výjimky by se našly). Především zodpovídám za to, co sám nedělám nebo dělám.
- Rozkazy, odsuzováním ani nátlakem nikoho k osobní odpovědnosti nedovedeme. Naopak riskujeme zasít nové neřesti či strachy.
Nemůžeme vstupovat libovolně do života druhých a vnucovat jim svá řešení nebo názory. Na druhou stranu bychom se měli umět nabídnout a všímat si, jestli někdo kolem potřebuje naši pomoc.
Proto buď bdělý, starej se o sebe a buď připraven nabídnout laskavou pomoc.