Modlitba je v podstatě niterná záležitost každého člověka. Je to oboustranný proces. Bůh k nám a my k němu. Je důležité uvědomit si to pořadí. Nejprve Bůh k nám. Bez jeho zájmu by modlitba neexistovala. Teprve v druhé řadě, i když stejně důležité, je naše obrácení. Patrně by nás ani modlitba vůbec nenapadla, kdybychom k ní nebyli niterně voláni první stranou.
Do modlitby, je-li opravdová, vstupujeme celí. Takoví, jací jsme, bez přetvářek. Máme potřebu sdílet Bohu i to, co nás trápí a volat o pomoc s tím, co nám přijde důležité a ohrožené. To je v pořádku.
Nebezpečí přichází, když máme konkrétní představu o tom, kde je problém a jak se má vyřešit. Prosíme o “dobro”, ale v tom našem lidském omezeném pohledu, nedůvěřujíce Bohu, že nás má rád. Místo “buď vůle tvá” úpěnlivě prosíme “buď vůle má” a ještě si dovolíme tuto prosbu nazývat “nevyslyšenou modlitbou”.
Jedna (nastávající) řeholní sestra si musela po dlouhých letech přiznat, že víc Bohu diktovala co jí má dát, než aby sama hledala jaká je Jeho vůle pro ni. Teprve později se přestala modlit za dobrého manžela a začala s modlitbou za své povolání. Teprve začala prosit, aby poznala své nejhlubší tužby.
Jak píše Richard: “V modlitbě jde o to, abyste se změnili vy, ne aby se změnil Bůh. […] Znamená to otevřít se Božímu Já, nikoliv prosazovat své malé já.“
To samozřejmě nepopírá potřebu a možnost obracet se na Boha s tím, co nám přijde důležité. Ale nemusíme všechno dopodrobna popisovat, vystačí málo slov, ty ale musí být spojené s otevřením se a nasloucháním. Touha naučit se novému a změnit svůj pohled podle boží perspektivy musí být větší než touha změnit situaci. Modlitba je podobně jako kontemplace o tom, být připraven změnit se.