Noc byla nezvykle teplá, skoro jsem litovala těch pár laciných pohárků vína, které jsem v okénku koupila ze strachu ze zimy. Od řeky přece bývá chladno. To víno mě ukolébalo ke spánku tak rychle, že jsem si ani nedopla spacák.
Šepot snových andělů mě naštěstí probudil, abych spatřila hvězdnou oblohu. Nekonečnou modř, světélkující temnotu, prastarou mapu našich předků a knihu bájí a legend. První letošní spaní pod širákem a já málem propásla to nejdůležitější… vesmír nade mnou.
V kempu to ještě žilo, přes všechny restrikce se z dáli ozývalo veselí a hudba. Šumění řeky pobrukovalo do rytmu lidských tónů a osamělý kačer se rozhodl zazpívat refrén. Zvedla jsem se na lokty, abych zahlédla zvířecího interpreta. Ve křoví za mnou cosi zašustilo a v trávě mi přes prsty přelezl maličký noční slídil. Neucukla jsem. Zpěv divokého zvířete doprovázející lidskou hudbu, byl v tu chvíli stejně přirozený, jako brouk krátící si cestu přes mou ruku. Vesmír na Zemi nejspíš zamýšlel přesně takovou jednotu.
A tak jsem si opět lehla, zapnula spacák a s pocitem dokonalého souladu usnula v obětí matky Země.